Věra Smolová: A je to tu zas

Rakouské četnictvo kontroluje na příbramském nádraží haličské uprchlíky. Foto: SOkA

Následující článek je výtahem ze seriálu o exodu válečných uprchlíků, který vycházel na pokračování v Kahanu 2018, z knihy Memoria Viva – Živé vzpomínky, kterou vydal Městský úřad v Příbrami v roce 2018, a z internetového článku Uprchlíci v Příbrami před sto lety, který vyšel v roce 2015. Bohužel se opět ukazuje, že v historii není nic staré, proto se k tomuto tématu pro připomenutí vracím. Kéž bych k tomu neměla tak tragický důvod!

Dne 28. června 1914 zavraždil srbský separatista v Sarajevu, hlavním městě Bosny a Hercegoviny (části Rakouska-Uherska), následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku. Atentát se stal záminkou k dlouho připravované světové válce. Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Její bitvy probíhaly na několika frontách. Do vojska byli postupně povoláváni muži z celého Rakouska-Uherska. Doma zůstávali převážně jen nemocní, starci, děti a ženy.

Na východním bojišti už ve druhém měsíci války proniklo Rusko na německé území v Prusku a na rakouské území v Haliči (dnes je rozdělená mezi Polsko a Ukrajinu), kde narazilo na rakouskou armádu, zároveň útočící ve středním ruském Polsku. Rakouská armáda tedy bojovala na frontě od Lublinu po hranice Bukoviny.

Rakouské hospodářství se již v září 1914 potýkalo s hospodářskými potížemi a obyvatelstvo bylo vyzýváno, aby vojákům posílalo oblečení a zajistilo si potraviny na zimu. V příbramském učitelském ústavu byl v říjnu zřízen lazaret pro 100–150 raněných a nemocných vojínů. Na vysoké škole báňské studovalo devět Poláků a jeden Rumun ruské státní příslušnosti, kteří zde byli v internaci, ale pobírali podporu.

Rakousko-Uhersko nebylo na válku dostatečně připraveno, muži povolaní do války si museli z domova přinést dokonce i vlastní obuv, ponožky, rukavice a teplé vesty v předepsané barvě. Nemělo ani potřebné zásoby potravin a jiných nezbytných věcí. Vláda se alespoň snažila evakuovat civilní obyvatelstvo, a tak zabránit jeho vyvraždění, z těch míst monarchie, jimiž právě procházela fronta a zanechávala za sebou tisíce mrtvých vojáků. Civilisty přesouvala na ty části svého území, kde se neválčilo.  

Příbramská židovská obec uspořádala již v říjnu 1918 peněžní sbírku pro nemajetné emigranty z Haliče a Bukoviny, prchající před ofenzívou nepřátelských ruských vojsk na východní frontě a ubytované v jiných českých obcích, protože se zčásti jednalo o židy. Příbramí projížděly transporty. Mnozí uprchlíci cestovali dobytčími vozy. Pohled na hladovějící lidi včetně malých dětí byl strašný, a tak jim zdejší obyvatelé na příbramském nádraží alespoň rozdávali jídlo a pití a někteří jim darovali i drobné částky.

Pak nadřízené úřady ohlásily, že také do příbramského okresu bude transportováno z Haliče 1200 polských uprchlíků, přičemž 300 osob měly přijmout Březové Hory, 700 jich měla ubytovat Příbram a zbytek Dobříš. Příbram a Březové Hory měly tehdy dohromady kolem 18 000 obyvatel.

Prvních 200 uprchlíků přijelo do Příbrami ve čtvrtek 12. listopadu 1914. Většinou to byli železniční úředníci a zřízenci, kteří si z velké části mohli dovolit ubytování v soukromí. Po městě se ovšem hned rozšířila fáma, že příjezd emigrantů do Příbrami zařídila zdejší izraelitská menšina – antisemitismus měl i v Příbrami své příznivce.

Během následující soboty a neděle přibylo do Příbrami a na Březové Hory 1014 uprchlíků. V Příbrami byli umístěni v soukromých bytech a v hostincích U Hendrychů (Březnická 44/III), Na Střelnici, v Port Arturu (182/V), U Zlatého soudku (v sále stojícím ve dvoře, 98/I)), U Křesinů. Během překotného úprku z vlasti bylo mnoho rodin rozděleno, a tak se po jejich pohřešovaných členech pátralo. Týdeník Horymír napsal: „Několika vlaky přijeli k nám tito ubozí lidé, vyhnaní v kruté zimě ze svého domova. Jsou mezi nimi inteligenti, zámožní lidé, ale i ubožáci trpící nedostatkem, starci, muži, ženy, mladíci i děti. Vidíte je na ulicích, v krámech, v parcích i na Svaté Hoře. Mluví polsky, židé mezi nimi německy. Od našeho občanstva přijati byli s láskou. Město vyhláškou upozornilo zvláště na tyto ubohé vystěhovalce. Lid náš se jim obdivuje, hovoří s nimi, ptá se na jejich kraj a strasti. Jak nemá s nimi cítit, když v kraji jejich bojuje, byl raněn či padl mnohý syn české země?“

Zároveň bylo obyvatelstvo Příbrami vyzýváno, aby se vyvarovalo unáhleného kritizování nastalých poměrů, které je třeba přijmout jako neodvratnou skutečnost, a zachovalo rozvahu a klid. Pro polské děti byla koncem listopadu zřízena škola v jedné místnosti sirotčince. Navštěvovalo ji 27 chlapců a 23 dívek, kteří jednou týdně dostávali ve škole chléb hrazený z příspěvků nezámožných českých učitelek. Řezníci vyvařovali pro chudé uprchlíky dvakrát týdně polévku. Někteří měšťané jim darovali obnošené prádlo a šatstvo, pokrývky i zbytky látek, ze kterých se šily šatičky pro děti. Mezi uprchlíky bylo i několik středoškolských studentů, z nichž tři byli přijati do českého gymnázia. Dva chlapci navštěvovali zdejší měšťanskou školu.

Italští uprchlíci. Foto: SOkA

Na počátku prosince 1914 žilo v Příbrami 869 polských uprchlíků většinou z Haliče, dva nebo tři z nich byli z ruského Polska a jeden z Bukoviny. Kromě dvou židovských rodin (majitele továrny na čepice a velkoobchodníka) v péči příbramské židovské obce byli všichni křesťanského vyznání. Nejstarší ženě bylo 90 let, nejmladšímu dítěti bylo při příjezdu do Příbrami 15 dní. Tři děti se již narodily ve městě. Celkem bylo mezi uprchlíky 117 dětí ve věku do 14 let. Denní podpora na osobu činila 70 h (pro srovnání: kg tvarohu stál 56 h, kopa vajec 6 K). Rakouští úředníci původem z Haliče dostávali řádný plat a bohatší uprchlíci se podpory vzdali. Žili tu železniční a poštovní úředníci a zřízenci, rolníci, šest učitelů, dva profesoři, tři inženýři, tři četníci na odpočinku a další, mnozí i se svými početnými rodinami.

A to ještě nikdo netušil, že do našeho kraje, zuboženého naprostým nedostatkem základních životních potřeb, přijede 26. května 1915 asi 400 Italů, kteří prchali před postupující frontou podle sdělení tamních úřadů na týden či dva. Museli tu zůstat až do konce světové války v roce 1918 a někteří i déle.

Věra Smolová,

ředitelka Státního okresního archivu Příbram

Komentáře