PŘÍBRAM – Naše setkání mělo trvat třicet minut, nakonec se rozhovor protáhl o hodinu, a to jsme neprobrali ani polovinu jeho aktivit. Přesto o sobě Martin Čermák tvrdí, že je lenoch. „Jak dlouhý bych potřeboval den? Dost spím, pokud by byl den delší, tak bych jen více spal. Nechal bych stávající stav, stejně by změna nepřinesla kýžený efekt,“ líčí s úsměvem student historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, člen neziskové organizace ADRA a také čtyř hudebních těles, případně spoluorganizátor multižánrového festivalu Odraz… Zkrátka dvaadvacetiletý mladík, který právem patří do našeho cyklu představujícího inspirativní lidi z Příbrami.
Martine, čím jste chtěl být jako dítě?
Prezidentem, jelikož měl děda doma busty prezidentů a mně se moc líbili. A také rytířem, protože mě lákal středověk, což ze mě naštěstí už vyprchalo.
Prezidentem? Už tehdy jste měl v sobě touhu spojovat?
Šlo jen o ty pískovcové pány, nic jiného to neznamenalo a rozhodně si to nenesu doteď.
O touze spojovat jste ovšem do médií už mluvil.
Pro každého člověka by mělo být normální něco společnosti přinést. Určitě za tím ale promyšleně nejdu. Věci se zkrátka dějí a co mě baví, do toho se zapojím.
Vedli vás k tomu „něco společnosti přinést“ rodiče?
Asi ano, jen si to nevybavuji. Mám zvláštní paměť a na moc věcí z dětství si nevzpomínám. Mamka dělá ředitelku v domě pro lidi s Alzheimerovou chorobou, pomáhání má tedy v popisu práce. Jistě ho i já v sobě nějak zakódované mám a pomohla mi k tomu určitě i škola.
V čem vás nasměrovalo gymnázium a našel byste v něm významného pedagoga, který vás formoval?
Gympl sám o sobě nezajistí, že z něj vyjdou kvalitní lidé, ale najde se v něm spousta výrazných osobností. Učitelka, kterou si jako takovou osobnost pamatuji, je třeba Lucie Albrechtová, se kterou jsme ani po skončení školy nepřerušili kontakty, v různých projektech nám stále pomáhá.
V čem vás inspiruje?
Je vzdělaná, otevřená novým nápadům a bere studenty jako parťáky. Vidíte u ní, že je na svém místě pro to, aby vám pomohla rozvinout něco nad rámec studia. Rozhodně jde o inspirativnější osobnost Příbrami, než jsem já a můj tip na váš další rozhovor.
Po gymnáziu jste se nicméně vydal jinou cestou než paní Albrechtová a začal jste studovat historii. Proč?
Byl jsem rozhodnutý, že půjdu studovat nějakou humanitní vědu. V dětství jsem inklinoval k tomu středověku. (směje se) Hlásil jsem se na sociologii, filozofii a nakonec jsem se seznámil s lidmi z historie, a šel vlastně za nimi.
Byla to dobrá volba?
Věřím, že byla. Teď končím třeťák a píšu bakalářku na téma Zaměstnanost v národním podniku Jáchymovské doly do roku 1956. Jdu na to snad z jiné strany, zkoumám lidi, kteří tam pracovali, jak civilní zaměstnance, tak vězně. Vycházím z archivů i z rozhovorů s pamětníky.
Proč jste si vybral tohle téma?
Mám moc rád Příbram a je mi blízké hornictví. Děda bydlí na Březových Horách a sám byl horník. Od mala jsem se pohyboval v prostředí kolem, a když jsem byl větší, tak jsem v létě brigádničil v muzeu. Téma samotné je fascinující. Týká se velkého množství těžce pracujících lidí, kteří ale měli vlastní identitu. Nějakým způsobem se sem dostali a něco je spojovalo. Zároveň jde o skupinu, která je opředena určitým tajemstvím – doly, vězni, utrpení.
Jak je možné, že jste se vy „patriot“ odstěhoval do Prahy?
Neodstěhoval jsem se do Prahy, mám tam partnerku, byt, studium a práci. Kdybych měl všechno tady, nikam neodjíždím. Myslím si, že by se lidé neměli automaticky stěhovat do velkých měst. Je důležité, aby zůstávali v “regionech”. Po studiích by mělo být moje místo v Příbrami.
Máte už představu, čemu se tu budete věnovat?
To se uvidí. Je štěstí, že mám stále roztažená křídla. Studuji sice obor, který má poměrně úzké uplatnění, ale k tomu mám půl úvazek v neziskové organizaci a jsem přesvědčený, že bych zvládl i jiné věci. Nerad si dávám plán, jsem roztržitý, a pokud ho nesplním, tak jsem na sebe naštvaný.
Co máte rád na Příbramácích, případně co vám na nich vadí?
To, že mám rád Příbram, neznamená, že by mně město imponovalo. Pokud bych se narodil v Táboře, budu táborský patriot. Každé město má co říct. I tady je spousta lidí, kteří dělají něco, co stojí za zaznamenání. Příbramská zkušenost je specifická následkem deindustrializace (dlouhodobý úbytek zaměstnanců, pozn. red.), která tady v devadesátkách proběhla. Důsledky si neseme doteď.
V čem je spatřujete?
Pokud vše porovnávám s jinými městy, tak je sounáležitost lidí v nich větší, než u nás. Na druhou stranu mám štěstí, že v projektech, na kterých se podílím, poznávám komunikativní, přátelské a aktivní lidi. Kdyby takoví nebyli, těžko by se v nich angažovali.
Jak těžce se dělá kultura pro Příbramáky?
Pokud berete festival Odraz jako kulturu pro Příbramáky, tak jde o náročný proces. Musíte vymyslet program, dostat na něj diváky a hlavně ho zafinancovat. Děláme to v relativně velké skupině lidí a teď už vlastně pět let. Nynější tým funguje skvěle, jsem vděčný všem, kteří se na přípravách podílejí. S vědomím toho, že jde o tisíce hodin ročně a za nula korun. Jde to na úkor školy, práce i vztahů.
Nabízíte menšinovou kulturu. Jak se na vás dívají ve firmách, když přijdete žádat o peníze?
Byli bychom nejraději, kdyby nešlo o menšinovou kulturu. Nesnažíme se programově cílit na konkrétní diváckou skupinu. Nabízíme to, na co bychom sami rádi přišli. Samozřejmě je problém sehnat peníze, ale to všude v kultuře. Naštěstí nám vycházejí vstříc v kulturní komisi města, kde žádáme pravidelně o dotace, máme okruh stálých sponzorů, a pak obvoláváme a obepisujeme další a doufáme, že něco kápne.
Co vás na přípravách nejvíce baví?
Sestavování programu a setkávání se s lidmi. To, že jde o týmovou práci. I své kamarády mnohem lépe poznáte a získáte kolem sebe lidi, kteří vám do života hodně dají.
Loni jste festival přestěhovali z Příbrami do Rtišovic. Přišli jste o zázemí okresního města a přešli na venkov. Šlo o správný krok?
Odraz v Příbrami byl skvělý, ale měl svá úskalí. Především zde nejsou vyhovující prostory. Do Junáče už jsme se nevešli a potřebovali jsme se soustředit na jedno místo, kde bude program ucelený. Nebyli jsme schopni najít ani plac na přespání. Chtěli jsme zůstat v Příbrami, zkoušeli jsme to na K-farmě, ale během sondování rozprodali pozemky kolem, takže už to nešlo zrealizovat. Objevili jsme Rtišovice, které nám poskytují veškeré zázemí.
První ročník nicméně skončil – s notným přispěním počasí – finančním neúspěchem. Jak bylo těžké se s tím vyrovnat?
Finančním neúspěchem končíme vždycky, i když ne takovým. Sebezpytování nám hodně ulehčilo, že jsme měli objektivní příčinu. Nebylo to tím, že jsme například nezajistili elektrický proud a nehrálo se kvůli tomu. Pršelo vážně šíleně a to opravdu neovlivníte. Osobně jsem z toho byl hodně špatný. Přiznávám, že mě to složilo. Náš tým na tom byl o kousek lépe a nakonec nás nezdar utužil. Především nám pomohly reakce lidí a od některých i peníze. Děkovali nám, že festival děláme a psali, ať vydržíme.
Neproběhla vteřina, ve které jste si říkal, že vám nestojí za to pokračovat?
To jsem si říkal po celou dobu, co jsem tam stál a tekla mi na hlavu voda. (směje se) Dlouho na něčem pracujete, máte jasnou představu a ta se nenaplní. Nevím, jestli si to pamatujete, nepršelo tehdy dlouho, byly třicítky, festival začínal v pátek a dvě hodiny před ním se extrémně ochladilo a doslova nás to spláchlo. Hned se mi utopily boty a chodil jsem tam bos, do toho mi byla hrozná zima a moc jsem to nedával. Další akce, kterou jsme dělali po Odrazu, byla naplánovaná na 13. září. Na den, kdy měly začít povodně. V té době jsem měl fobii z deště a dorazil na ni v holinkách. Naštěstí to u nás nebylo až tak dramatické a já o fobii přišel.
Vaše další činnost je hudební. Na Vánoce například hrajete „Rybovku“ v Kostele Povýšení svatého Kříže ve Starém Rožmitále. Fascinuje vás něčím tato osobnost?
Určitě, je to pozoruhodná regionální osobnost. Jde o ve své době nepochopeného vesnického intelektuála s mnohostranným talentem. Nebudu tu ze sebe ale dělat „Rybologa“. Znám povolanější.
Jaké je to zahrát si „Rybovku“ na místě vzniku?
Má to dvě strany. Začíná se ve 22 hodin o Štědrém večeru, je tam ukrutná zima a varhany jsou naprosto nenaladěné. Takže nejde o příjemnou hráčskou zkušenost. Nicméně má nepopsatelnou atmosféru a jsem vděčný, že si v místě s tak velkým geniem loci mohu zahrát. Navíc se na kúru sejdu s mnoha učiteli ze ZUŠ, kterým svou hráčskou schopností nesahám ani po paty a společně se tak trochu dotýkáme historie.
Chápu nicméně správně, že berete své hraní spíše jako relaxaci?
Rozhodně nemám ambice. Pokud bych je měl, tak budu zklamaný. Když jsem byl v Příbrami na střední, tak se jednalo o velký prostředek socializace. Hudba pro mě v životě znamená hodně, ale moje hraní je prostě sranda. Není ho moc a není určitě na rozhovor.
Není ho moc? Co třeba Příbramská filharmonie?
Tam už jsem deset let, ale teď se hraje kus, ve kterém není klarinet a do konce prázdnin, kdy jedeme do Itálie, mám volno. Pak jsem ještě ve dvou dechových kvartetech. V saxofonovém (MAR SAHAR), které se zabývá písněmi populární hudby a klarinetovém (Subsvatohorské čtvercetto), v němž se snažíme o klasiku a občas i o jazz.
Jen to by stačilo na zahlcení volného času několika lidí…
To se vám zdá, jelikož mám často hraní na veřejnosti. Nejsem ani dobrý instrumentalista, ani pilně nezkouším. To mě sice mrzí, ale ono se nedá dělat všechno. Co se týče hudby, tak se spíše vezu.
Vézt se nemůžete v dobrovolnickém centru ADRA, kde jste koordinátorem dobrovolníků. Dostanete se i k práci s klienty?
V Adře se snažím sehnat dobrovolníky a zaučit je. Okrajově se zaobírám granty nebo elektronickými výstupy. I k dobrovolničení se občas dostanu. ADRA se angažuje v domovech pro seniory, u osamělých seniorů, u dlouhodobě nemocných či lidí se zdravotním nebo mentálním postižením. Občas chodím s ostatními hrát do domova lidovky, a také se podílím na akcích pro veřejnost, které nám generují peníze pro běžný provoz.
Jaká jsou setkání s klienty?
Inspirativní. Dominantní program, který máme, je „Kamarád hledá kamaráda“. Spojuje dobrovolníky s dětmi, které potřebují doučování. Nejde jen o to doučování, jako že si zaplatíte 700 korun za to, že do vás někdo nahustí matiku. U nás se vedle vysvětlení látky sejdou dva lidé z odlišného socio-ekonomicko-kulturního prostředí a je to přínosné pro oba. Alespoň já to tak měl. Pro někoho je zkrátka důležité, aby vychodil školu a pro druhého, aby se zorientoval ve společnosti. Zjistí, že tu není jen on, kdo má rodiče podnikatele a chodí na gympl, ale že se v bezprostřední blízkosti objevují jiní s diametrálně odlišnými zkušenostmi i prioritami. Takové poznání s sebou samozřejmě nese i docházení k seniorům.
Pokud vezmeme všechny vaše aktivity, je pro vás některá z nich klíčová?
Hodně mě baví to, že stojím mezi iniciativami. Nicméně na jednu stranu věci propojuji a na druhou jim nedávám tolik času, co by si i zasloužily. To je jedna z mých charakterových vad, ale asi potřebuji být takový rozkročený, stihnout toho hodně a nesedět na jedné židli.
