PŘÍBRAM – Už zítra večer vystoupí v Junior klubu legendární písničkář Jaroslav Hutka, jeden ze symbolů sametové revoluce. Před koncertem poskytl Zprávám Příbram exkluzivní rozhovor, ve kterém vzpomíná na své příbramské začátky ze sedmdesátých let, mluví o exilu, demokracii i o tom, proč se mu do Příbrami vždycky vrací dobře.
Pane Hutko, v Příbrami budete koncertovat právě 7. listopadu, tedy v den, kdy se dřív slavila Velká říjnová socialistická revoluce. Není v tom pro vás trochu havlovský paradox – že jeden ze symbolů sametové revoluce vystoupí právě v den výročí té říjnové?
Ani mi to nepřipomínejte. Nepatřím mezi ty, kterým by se jakkoliv stýskalo. Naštěstí je to pryč, ale dějiny jdou dál a nesou nám zase jiné noviny. Ale když nepropadáme lenosti, tak je život krásný a mně se podařily dvě fajn věci. Že celý život zpívám a píšu písničky a že se stalo, že jsem otcem šesti dětí. VŘSR jsem měl v sobě jako den ještě tak 15 let po převratu a po emigraci. Ten den bylo nebezpečné hrát, byly všude kontroly. Bolševik se prostě bál. To bylo zase fajn vědět.
V jednom nedávném rozhovoru jste řekl, že „exil je jiný pohled na život“. Jak vás tahle zkušenost formovala nejen lidsky, ale i v tom, jak dnes přistupujete k písním a k publiku?
Ano, exil mě naučil, že se hraje, i když přijde jen jeden člověk. Když člověk zpívá písně, které nevznikly jen na prodej, tak je koncert tak trochu obřad a svátek života, veselý, vážný, smutný, objevující a nacházející. Tak jako život. A exilem také člověk zjistí, že jsme strašně malí a naše historie a představy o ní jsou jen naše. Když člověka exil nezlomí, což se stane velmi často, tak jste víc člověkem.
Vaše tvorba byla vždy spjatá se svobodou a občanskou odvahou. Máte pocit, že se po pětatřiceti letech od listopadu 1989 znovu objevují témata, která jste zpíval v osmdesátých letech?
Víte, já nejsem politický zpěvák, i když mě mnoho lidí tak vidí a bolševik to také tak viděl. Třeba píseň Litvínov vypadala, že je hodně politická, ale fungovala stejně dobře i v holandštině. Lidé mysleli, že je to o Rotterdamu, dělnické město, za byt a za stravu, za oděv děláme… To je problém člověka a civilizace. Kvůli této písni mě i Ivan Jirous, Magor, uznal básníkem.
Často mluvíte o tom, že demokracie není samozřejmost a že o ni musíme neustále zápasit. Jakou roli podle vás může mít hudba a písničkářství v dnešní době, kdy jsou lidé spíš zahlceni informacemi a dezinformacemi než nedostatkem svobody?
Bohužel tato formulace zní dnes poněkud frázovitě. Ale fakticky demokracie – lidovláda – je v každé zemi trochu jiná, závislá na povaze lidí a na historii. A na době. Je vždycky ohrožená tím nejprostším, a to jsou volby. Američani se pokusili všeobecné volby před davovou manipulací ochránit volitelem. Když má volitel pocit, že dav podlehl manipulaci, tak rozhodne za voliče. Ale také to není úplná záruka. Ochránili by volitelé Německo před Hitlerem? Ani teď neochránili Ameriku před Trumpem. Uvidíme, jestli se Amerika výsledku svobodných voleb ubrání. No a písničkář může dobu i volby reflektovat, ale ovlivnit těžko.
Některé vaše písně stárnou překvapivě pomalu – například Havlíčku, Havle nebo Náměšť zůstávají silné i dnes. Jsou pro vás tyto starší skladby stále živé, nebo máte tendenci posouvat se k novým tématům?
Nová témata jsou pořád. Akorát pro mne je teď spíš problém se probourat komerční zdí před publikum. Profesor dějin umění František Dvořák, který napsal článek Hutka můj žák, mi jednou říkal: ‚Hutka, vaše písně lidé pochopí, až umřete.‘ Smrt umělce je tvrdá prověrka díla. Ale taky pan profesor říkal, že umělec má umřít ve vhodný čas. Tak to se mi zatím nepodařilo. Takže mnohé písně taky mohou ještě ožít, až já tu nebudu.
Letos opět vystoupíte také v Praze na Koncertu pro všechny slušný lidi 17. listopadu. Co pro vás osobně tento den dnes znamená – je to spíš oslava, vzpomínka, nebo i připomínka odpovědnosti za svobodu, kterou jsme získali?
Pro mne je důležitý, dnes už zapomenutý, 25. listopad. Ona ‚milionová‘ demonstrace na Letné, která teprve ten režim zlomila, a já jsem na tu demonstraci spadl z Marsu. Přijel jsem bez víza jen s holandským pasem a po pěti hodinách mě pustili z letiště a železná opona padla. Ale datum je vždy poněkud problematický bod v historii. Československo slavíme 28. října, ale tam se fakticky nic nestalo. Ještě se válčilo o Sudety, s Poláky o Těšínsko a od roku 1919 o Slovensko. Boje skončily víceméně až v srpnu 1919 přepadením Petržalky a hranice státu byly uznány až v roce 1921.
Jak se těšíte na příbramské publikum a co byste mu chtěl svým koncertem předat?
Těším se moc. Už ze sedmdesátých let mám nahrávky výborných koncertů z Příbrami a vždycky se tam mně dobře hraje.
Děkuji za rozhovor.
Jaroslav Hutka vystoupí v příbramském Junior klubu v pátek 7. listopadu od 21 hodin.
Komentáře
