V poslední době mám pocit, že by si člověk měl pomalu nosit slovník, aby vůbec věděl, co si ještě „smí“ dovolit říct. Slova, která jsme dřív běžně používali, jsou dnes „problematická“, „citlivá“ nebo rovnou „nevhodná“. Místo aby nám jazyk sloužil k jasnému pojmenování věcí, mluvíme tak, jak se to zrovna hodí trendu – ne jak nám zobák narostl.
Všechno je toxické. I slova
Začnu tím nejotravnějším – slovem „toxický“. Americká herečka Dakota Johnsonová při letošní návštěvě karlovarského filmového festivalu uvedla: „Už kašlu na toxická natáčení.“ Všechno je dnes toxické – toxické vztahy, toxický obsah, toxické prostředí. Dřív bychom řekli: zlý, nenávistný, sprostý, nebezpečný. Dnes se tomu říká „toxické“. Možná proto, že to zní odborně nebo vážně. Ale ono to často jen zamlžuje význam.
Stejně je to se slovem „znepokojivý“. To má určitě své místo – někdy člověk cítí neklid nebo vnitřní napětí z obsahu, který se dotýká něčeho osobního. Fajn. Ale dnes se to slovo používá skoro povinně – a často úplně absurdně.
Například v Anglii dávají do knih varování:
„Tato kniha obsahuje scény s pavouky. Pokud trpíte arachnofobií, čtěte opatrně.“
Sakra – když čtu horor, počítám s tím, že tam budou pavouci, krev a smrt. Když jdu na western, nečekám, že Charles Bronson odpustí Henrymu Fondovi v Tenkrát na Západě, že mu zabil bratra, a místo odplaty si spolu dají kafe. A stejně tak, když si diabetik stoupne do fronty v cukrárně, nemůže být překvapený, že tam lidi jedí dorty.
Jasně, že někdo může mít s něčím problém. Ale předem označovat kdeco jako „znepokojivé“ je zbytečné, přehnané a hlavně – odvádí to pozornost od podstaty.
Důchodce se nenosí. Teď jsme senioři
Další příklad z praxe: slovo „důchodce“. Běžné, srozumitelné, české. Označuje člověka, který pobírá důchod. Jenže dnes je prý „hanlivé“ – a tak máme „seniory“. Přitom senior není české slovo a u nás nikdo nepobírá „seniorné“.
Mám velký respekt k lidem v důchodu – ale zároveň si myslím, že slovo „důchodce“ není urážka. Je to normální výraz. A není důvod ho nahrazovat něčím, co zní jako eufemismus ze státní brožurky.
Indián = problém? Ale ne pro nás
A co třeba „indián“? Dnes se má říkat „původní obyvatel“, protože slovo indián je prý urážlivé. Ale já – ročník 1976 – si pamatuji úplně jiný kontext. Indiáni byli hrdinové našeho dětství. Vinnetou, náčelník Apačů, byl vzorem cti, svobody, odvahy. Hráli jsme si na indiány, malovali si tváře, běhali s klackem jako lukem a snili o prérii.
Tehdy nebyl internet, nebyla Amerika za rohem, ale byly tu příběhy – a pro nás nebyli indiáni oběti, ale ideály. A teď nám někdo tvrdí, že to slovo je urážka, protože v USA s tím mají problém?
Proč bychom měli přejímat citlivost někoho jiného, když u nás to mělo úplně jiný význam a citový náboj?
Jazyk je náš. Mluvme česky
Tímto komentářem nikoho nekárám. Jen říkám nahlas to, co si myslí hodně lidí: nemusíme pořád vymýšlet nová slova jen proto, že se to dělá jinde, nebo že to zní učeněji.
Říkejme věci jasně, přímo a česky. Mluvme tak, jak jsme zvyklí. Ne proto, že bychom byli necitliví, ale proto, že jazyk má být nástroj srozumění, ne učebnice správnosti.
A pokud už něco opravdu smrdí, řekněme, že je to sprosté, zlé, lživé nebo nenávistné. Ale netvrďme, že je to „toxické“. To zní, jako bychom se víc báli slov než činů.
Komentáře
