PŘÍBRAM – 603 nominací se sešlo v desátém ročníku sportovně-společenské akce Díky, trenére! Příběh Nikoly Vokurkové zaujal odbornou porotu natolik, že byla vybrána do TOP 16.
„Největší odměnou je pro mě i ten nejdrobnější posun dítěte. To, že jsou schopné odložit telefony a jít si samy zaházet. Vytvořili jsme komunitu, partu kamarádů, se kterými chodíme na výlety, učíme se a bavíme,“ vysvětluje 28letá trenérka mládeže, učitelka tělocviku a také opora flag fotbalového týmu Příbram Bobcats, který v červnu dosáhl na třetí český titul v řadě. „Každý úspěch beru jako otevření nové cesty. Za žádným se neohlížím a dívám se dopředu. Teď chceme na olympiádu,“ líčí usměvavá tmavovláska, jež právem patří do našeho cyklu představujícího inspirativní osobnosti Příbrami.
Nikolo, setkávají se ženy stále s názorem, že do fotbalu nepatří?
Bohužel. Občas se dovídáme, že holky patří k plotně. V komunitě amerického fotbalu už to moc neslyšíme, jedině tam, kde nemají flagové týmy. Zvenčí se podobné hlasy často objevují. Pořád se najdou „velcí chlapi“, kteří tvrdí, že holky prostě ne.
Jak jste se dostala k tomuto sportu?
Na střední škole jsem měla výborného učitele Filipa Trocha, který za Bobcats dlouho hraje. Všiml si, že jsem sportovně šikovná, stál u zrodu ženského týmu a pozval mě na trénink. Jelikož nedovedu říct ne, tak jsem se nechala přesvědčit, přestože jsem se věnovala basketbalu a florbalu. Přišla jsem a už nikdy neodešla.
Čím si vás fotbal získal?
Na začátku jsem měla florbal jako jedničku a ve volných chvílích hrála fotbal. Po šesti měsících mě oslovili z flagové reprezentace, pozvali mě na kemp a já se na sto procent začala věnovat fotbalu. Z florbalu se stal koníček a vhodný doplněk, který dělám až po skončení sezony.
Co je flag fotbal?
Míčová hra, která se roku 1933 vyvinula z amerického fotbalu jako jeho bezkontaktní varianta. Jedná se o rychle se rozvíjející sport, založený na rychlosti, přesnosti a strategickém plánování. Hra byla zařazena do programu olympijských her 2028.
Rozhodl tedy úspěch?
Ano, znamenal pro mě motivaci. Ve florbale jsem hrála nejnižší ligu a já si vzpomněla na rodiče, kteří mi celý život říkají, že jsem sice dobrá, ale dělám všechno napůl. Chtěla jsem se konečně věnovat něčemu na sto procent a být v tom vážně dobrá. Tím, že jsem se dostala do reprezentace, jsem si uvědomila, že mám pro fotbal talent a chtěla ho rozvíjet.
Jak výraznou roli hrála při výběru sevřená komunita amerického fotbalu?
Je to něco, co vás vtáhne. Držíme při sobě, a to nejenom v jednom klubu. Přijedete na druhý konec republiky a všichni jsou kamarádi. Je moc fajn být součástí takové komunity.
Flag fotbal je nekontaktní odnoží amerického fotbalu. Nechybí vám kontakt?
Ani ne, teď zrovna procházím obdobím plným zranění, takže kontakt nevyhledávám. Je paradoxní, že se mi v době, kdy jsem hrála kontaktní fotbal nic nestalo a teď mně pořád něco je. Asi nemyslím dostatečně na regeneraci. Kontakt mě nicméně baví, dostávám nabídky od pražských klubů, abych za ně hrála. Práce, trénování a dojíždění na vlastní tréninky se ovšem nedají zvládnout.
Zato jste zvládly zlatý hattrick. Jaké máte vzpomínky na velké finále na Spartaku?
Všechno bylo ozvláštněno tím, že šlo o první flagový zápas vysílaný přímým televizním přenosem. Na Spartaku jsme se dostaly na hlavní hřiště, přišlo několik stovek diváků, což je na nás dost. Chtěla bych moc poděkovat dětem z naší základky, které dorazily, přinesly transparenty a povzbuzovaly mě. Díky nim jsem si připadala jako hvězda.
Co pro vás třetí titul v řadě znamená?
Každý úspěch beru jako otevření nové cesty. Za žádným se neohlížím a dívám se dopředu. Dá se říct, že pro mě mistrovskou oslavou začala nová sezonu. Hrály jsme pět finále po sobě, čtyři z nich vyhrály. Po porážce jsme si řekly, že už další nesmíme zažít.
Daří se i reprezentaci. Loni jste byly sedmnácté na světě, rok předtím šesté v Evropě. Je reálné v českých podmínkách pomýšlet v roce 2028 na olympiádu?
Proč ne? Třetím rokem máme amerického trenéra a pod jeho taktovkou rosteme. Olympiáda je pro nás milník, na který se soustředíme. Tým se omladil právě s perspektivou Los Angeles 2028. Klíč je náročný, dostat se mezi osm nejlepších týmů světa. To bude těžké, ale nikoli nedosažitelné. Teď je pro nás zásadní evropský šampionát, ze kterého se šest družstev kvalifikuje na mistrovství světa a z něj osm postoupí na olympiádu.
Olympiáda už dávno nepatří amatérům, objevují se už ve vašem sportu profesionálové?
Měla jsem vždy za to, že profesionál by měl být placený. To nejsme. Na reprezentačních kempech máme hrazenou stravu, ubytování, pronájmy hřišť a veškeré zázemí, ale třeba cestu si platíme samy. Na svazu se peníze pro nás snaží najít, ale pořád je jich málo.
Jak se staví na základní škole k tomu, že jejich učitelka je zároveň reprezentantkou?
Vedení školy jsem mimořádně vděčná. Nikdy mi nikdo neřekl ne, když jsem potřebovala jet na kemp nebo na zápas. Co se týče dětí, tak některé jsou z mého sportování nadšené a jiným je to jedno. Snažím se jim ukazovat videa z mistrovství, na kterých jsem hrála a ony se nejdříve divily, že ta holka ve výstroji jsem já. Plno z nich jsem k našemu sportu už přivedla.
Více jich ale hraje hokej. Budí v dětech respekt, že paní učitelka dělá americký fotbal?
Moc si toho na mě nedovolí. (směje se) Snad mám u nich respekt i bez ohledu na americký fotbal. V hodinách společně hrajeme spoustu her, sama jsem hodně soutěživá. Nenechávám je zvítězit. Když zjistí, že nějaký takový bonus tu je, začínají se o americký fotbal zajímat, chodí na moje zápasy, což je super. Samozřejmě jim to oplácím a také navštěvuji jejich utkání.
Jste „hodně soutěživá“. Jak se vyrovnáváte s porážkou?
Těžce. Pokaždé mám problém sama v sobě. Úplně ho neventiluji, chyby hledám vždycky u sebe. Dříve mě to brzdilo, ale nyní je to mnohem lepší. Pomohla mi spolupráce s mentálním koučem, kterého nám asociace zaplatila na každý kemp. Povídání s ním mi pomáhá odhodit „ranec porážky“, se kterým se už nic dělat nedá.
Takové poznání je důležité i pro vaši trenérskou činnost…
S tím jsem nikdy neměla problém. Mám dva pohledy – hráčský a trenérský. Během koučování si přijdu jako docela jiný člověk. Najednou jsem empatická, dokážu dětem naslouchat, snažím se o to, aby je vše bavilo. Tím, že pracuji ve škole a vidím, jak populace slábne, tak je pro mě odměnou každé dítě, které baví hýbat se.
Díky, trenére!
Sportovně-společenská akce si klade za cíl ocenit práci trenérů mládeže. Organizátoři chtějí trenérům poděkovat za jejich práci a zároveň dát mladým sportovcům možnost vyjádřit jim uznání. Akce se koná formou soutěže, do níž se trenéři nominují a následně se hodnotí jejich činnost. Vítěz získá titul Trenér mládeže a finanční odměnu na rozvoj svého klubu a trenérských schopností.
A náhle je z toho nominace do TOP 16 Díky, trenére! Byl to pro vás šok?
Veliký, absolutně netuším, kdo mě přihlásil a nepokoušela jsem se to ani zjistit. Jednou odpoledne se mi ozvali ze soutěže, že jsem do ní vybraná a ptali se mě, jestli nominaci přijmu. Vyplnila jsem dotazník, dostala jsem se do TOP 16 a věci nechala plynout.
Zahřála vás nominace u srdce?
To víte, že ano. Každý má radost, když někdo ocení jeho práci. Myslím si, že mě nejspíše nominovali nějací rodiče. To by mě potěšilo dvakrát. Znamenalo by to, že mě neberou jako paní na hlídání, která se na pět hodin týdně postará o jejich děti, ale oceňují to, co a jak pro ně dělám.
Trénujete děti okolo puberty. To musí být složité…
Díky nim jsem pořád mladá, nemůžu si dovolit zestárnout. (směje se) Vedu děti od šesti do patnácti let. Mám v týmu kluka, který je se mnou od začátku a začínal ještě ve školce. Už je velký a moc šikovný. Jak rostou děti, rostu i já. Máme smíšený tým, k holkám i klukům musím mít rozdílný přístup, ale nějak nám to klape a klady převyšují nad zápory.
Stává se z vás i psycholožka. Řešíte rovněž jejich mimosportovní problémy?
Řeším, jako trenérka i učitelka. Vážím si toho, že mi děti věří. Možná je to tím, že jsme si blízko věkem. Jsem ráda, že už jsme podchytili spoustu věcí, které se podařilo vyřešit. Ať ve dvou, s pomocí školního psychologa a vážné věci samozřejmě s rodiči.
Rodiče bývají hnacím motorem, ale bohužel i brzdou dětí. Jak s nimi vycházíte?
Za rodiči jde padesát procent výkonu dítěte. Jsem přesvědčená o tom, že máme skvělé rodiče. Snažím se, aby chodili na zápasy, máme speciální tréninky, na nichž hrají děti proti rodičům. Tedy si dovedou představit, o čem je náš sport. Rodiče často přijdou i na můj zápas a fandí jako o život.
Opravdu je vše tak idylické? Nenarazila jste ve své kariéře na přehnaně ambiciózní maminku či tatínka s cholerickými sklony?
Nějaké problémy se vyskytly, ale nikdy nebyly až tak dramatické. V týmu mám více soutěživé maminky než tatínky. Vzala jsem si je stranou, požádala je, aby na děti během tréninku a v zápasech nemluvily, a poslechly mě.
Co je pro vás největší trenérská odměna?
I ten nejdrobnější posun dítěte. To, že jsou schopné odložit telefony a jít si samy zaházet. Bez toho, abych u toho byla a organizovala je. Vytvořili jsme komunitu, partu kamarádů, se kterými chodíme na výlety, učíme se a bavíme.
Poslední otázka u sportovců je jasná: cíle. Máte nějaké pro soutěž Díky, trenére!?
Už to, že jsem v šestnáctce je pro mě velký úspěch. Kdybych se dostala do osmičky, bylo by to ještě lepší. Hlavně pro to, jelikož bych poznala ostatní trenéry a mohla s nimi konzultovat jejich metody. Jak už jsem řekla, jsem soutěživá. Je tedy jasné, že chci dojít co nejvýše.
Komentáře
