PŘÍBRAM – Našemu setkání předcházelo nedorozumění. Mou zprávu považovala za spam a chtěla ji smazat. Poté to riskla a odepsala: „Vykouzlil jste mi úsměv na tváři, jen mám obavy, abych zaujala“. Dlouho se naštěstí nenechala prosit a svolila ke schůzce. Horší to bylo s termínem, jednou nemohla kvůli dceři, podruhé jela s maminkou k lékaři a snad tisíckrát naše plány narušily povinnosti okolo kostela a farních aktivit. Štěpánka Sedlecká, kazatelka sboru Mistra Jakoubka ze Stříbra Církve československé husitské, je zkrátka v jednom kole.
„V kostele funguji od jeho vytření po bohoslužby. Moje činnost není vázána na pracovní dobu. Lidé potřebují pomoci kdykoli a kdekoli,“ vysvětluje mladá a energická žena, jež právem patří do našeho cyklu představující inspirativní lidi žijící v Příbrami.
Víru v Boha nedostala do vínku a objevila ji v sobě poměrně pozdě. „To není nic neobvyklého. Procento víry předávané z generace na generaci se snižuje. Velmi často až lidé v Kristových letech, v nichž mnozí hledají smysl života a snaží se identifikovat, víru najdou,“ vypravuje Sedlecká, která do mateřské dovolené pracovala v administrativě různých firem a hledala svoje místo na slunci. „Po narození dcery jsem nechtěla zakrnět a šla dálkově studovat. Objevila jsem Husův institut teologických studií, kde jsem po dvou měsících věděla, že je to ono. Dostudovala jsem ve chvíli, kdy mi končila mateřská. Chtěla jsem pracovat v církvi a ze dne na den se ocitla na faře v Příbrami,“ líčí rodilá Plzeňačka, která dlouhodobě žila v Praze.
Vřelost lidí z Březových Hor ji okouzlila. „Všichni si tu zakládají na historii a pospolitosti. Po první bohoslužbě jsem si šla zařizovat nový byt a soused z protější terasy mě okamžitě pozval na oběd. Ještě jsem se tu ani neotočila a už jsem měla maso na talíři,“ směje se a uvádí další příklad – nemá auto a dcera onemocněla. „Přátelé ji automaticky odvezli, kam jsem potřebovala. To v Praze nepoznáte. Lidská blízkost je příjemná a já si jí cením. Venku jen tak poklábosím, poslouchám příběhy, které mě často inspirují,“ neskrývá.
Instalatér na Velikonoce? Zázrak
Pracovat jako kazatelka, není jednoduché povolání a často vyžaduje nasazení takzvaně 24/7. „Jsou tu farní záležitosti a administrativa, jako v každé jiné kanceláři. Dále péče o svěřené nemovitosti. Kostel byl postavený na zelené louce za pouhých pět měsíců a je to na něm znát. Potřebuje neustálé opravy a péči,“ popisuje Sedlecká a přidává historky o tom, jak moc si kostel a vyhlídkovou věž oblíbil hmyz, nebo o prasklém vodovodním kohoutku, vyplaveném záchodě v kostele a shánění instalatéra přímo na Velikonoce. Zkrátka samá ryze duchovní práce.
Na tu samozřejmě dojde, a právě pomoc je podstatou jejího konání. „Lidé za mnou přijdou, ale také za nimi zajdu domů nebo do nemocnice. Jsem připravena pomoci nejen osobně, ale klidně i skrz telefonický či elektronický kontakt,“ vyjmenovává. Setkat se můžete ve chvíli, kdy se duchovně hledáte a máte spousty otázek, nebo pokud se dostanete do složité životní situace. „Po cestě se snažíme jít společně a v tom, v čem člověk tápe, jsem mu po ruce a pomáhám mu – radou i modlitbou,“ přibližuje.
Nejsložitější služba je ta pro umírající a pozůstalé. „K životu patří i smrt a je dobře, když se k ní dojde až ve stáří. Často se neubráním tomu představovat si, co umírající prožívají v posledních chvílích, obzvláště, když si vezmou život sami. To je lidsky neuchopitelné. Nikdo se nemůže vžít do kůže toho druhého,“ míní Sedlecká. Po každém pohřbu si připomíná, co je v životě důležité. „Abychom svůj čas prožili tady a teď, nezaobírali se tím, co nemá opravdový smysl. Vážně vůbec nemyslím na materiální věci. Ty v hledání štěstí nic neznamenají,“ zdůrazňuje kazatelka. Podobné rozmluvy vede často právě s pozůstalými. „U nich pomoc nekončí pohřbem. Ptají se, kam jejich blízcí odešli. Truchlí a v ten moment je jejich doprovázení důležité,“ nepochybuje.
Aby mohla být oporou i dále, je nutné pročistit si hlavu. „Každý večer jdu se psem na půlhodinovou procházku, pustím si hudbu a zpívám si. Čas trávím samozřejmě nejraději s dcerou, ale je jí třináct a jde o klasickou puberťačku. Vím, že už mě nepotřebuje stále za zády, na druhou stranu mi to začíná chybět,“ přiznává. Nicméně ji těší, že mají dobré vztahy, byť možná v kamarádštější rovině, než jsou mezi rodiči a dětmi běžné. „Ledacos mi řekne, někdy až příliš. Občas jí brzdím, že nepotřebuji vědět o všech jejích průšvizích,“ sděluje se smíchem Sedlecká a znovu se optá, jestli její život bude někoho zajímat. „Jsem úplně normální ženská. Nedochvilná. Pokud mi dojde trpělivost, tak i impulsivní. Mám ale velké štěstí, že je pro mě moje práce koníčkem. Děkuji Pánu Bohu, že mě na mou cestu navedl.“
