Dnes slaví 95. narozeniny hollywoodská legenda Clint Eastwood. A já bych mu chtěl tady, na regionálním webu Zprávy Příbram, vzdát hold. Protože některé osobnosti přesahují film, hranice i čas. A Clint Eastwood je právě taková ikona.
Poprvé jsem ho viděl na plátně v příbramském kině někdy v roce 1987. Hrál tehdy tajemného cizince v Bledém jezdci (Pale Rider). Film měl premiéru v roce 1985, ale tehdejší socialistické Československo ho samozřejmě nepustilo do kin hned – všechno muselo projít schvalovacími orgány, a tam se Eastwoodovo pojetí dobra a spravedlnosti příliš nenosilo. Možná i proto měl ten film takovou sílu – bylo v něm ticho, napětí, spravedlnost, která přišla zvenčí. Něco, po čem jsme toužili i my.
Po roce 1989 se přede mnou Clint Eastwood naplno otevřel. Najednou jsme mohli vidět Hodného, zlého a ošklivého (1966) a vlastně celou „dolarovou trilogii“ Sergia Leoneho, Tuláka ze širých plání (1972), Psance Joseyho Walese (1976), a hlavně sérii Drsný Harry (Dirty Harry 1971 – 1988). A právě Harry Callahan – ten nekompromisní detektiv, který často šel proti systému, ale nikdy proti svému vnitřnímu kompasu dobra a spravedlnosti – se mi zapsal do paměti jako ztělesnění hodnot a způsobu života, proti kterému se nyní možná brojí víc, než je zdrávo.
Mimochodem, říká se to někde veřejně? Že Eastwoodovo Gran Torino je vlastně takový Harry Callahan v důchodu? Já si to myslím už dávno. A Cobra se Sylvesterem Stallonem z roku 1986? To je podle mě zase takový Dirty Harry pro generaci MTV – víc sluneční brýle, víc žvýkačky, ale stále je to ten chlap, co ví, co je důležité a správné.
Eastwood ale nikdy nezůstal jen u drsňáků. Už v 70. letech se stal respektovaným režisérem, navíc v polovině 80. let 20. století se na dva roky stal dokonce starostou kalifornského městečka Carmel-by-the-Sea, kde žije. Ne proto, že by potřeboval moc, ale protože chtěl něco změnit. A to je pro něj typické: dělá věci tiše, po svém, a přitom s obrovským dopadem.
Jeho režijní tvorba je stejně silná jako ta herecká. Nesmiřitelní, Madisonské mosty, Million Dollar Baby, Gran Torino, American Sniper, Pašerák… to všechno nejsou jen filmy, to jsou výpovědi. O stárnutí, odpovědnosti, o světě bez iluzí, ale s důstojností. Když si šel v roce 1992 pro Oscara za westernový hit Unforgiven (Nesmiřitelní, 1992), doprovázela ho jeho matka – bylo jí přes devadesát. A já si tehdy pomyslel: tenhle chlap tu s námi ještě dlouho zůstane. A měl jsem pravdu. V 95 letech stále tvoří, režíruje, zůstává přítomen. Neokázale, ale silně.
Clint Eastwood pro mě vždy byl symbolem vnitřní integrity. Ne člověk bez chyb, ale člověk se zásadami. A i když jsme vyrůstali v Příbrami, daleko od Hollywoodu, jeho filmy i postoje mě ovlivnily možná víc než leckteré domácí autority.
Možná právě proto chci říct: „Díky, Clinte, za to, že jsi“. Nejen za všechny ty filmy, ale za to, jak ukazuješ, že věk není překážka. A že ticho někdy řekne víc než tisíc slov.
